Ošidná věc, to národní povědomí. Když se Čechům zadaří, triumfujeme všichni. Jakmile národ zakolísá, mohou za to "oni", ať už kdokoliv. Vzhledem k posledním událostem z tuzemských luhů a hájů je načase udělat si v téhle pohádce pořádek. Zlaté medaile z atletického šampionátu jsme nezískali my, tedy vy nebo já, nýbrž dva talentovaní sportovci, s nimiž pouhou shodou okolností sdílíme státní příslušnost. Zato nedávná pouliční válka v Ostravě je výsostně naším, hromadně vytvořeným dílem a při pohledu do zrcadla by nás měla hanba fackovat zleva zprava.
Píše se rok 2013, před 75 lety proběhla křišťálová noc. Našimi městy už několik měsíců pochodují rozzuřené davy toužící lynčovat Čechy špatného etnického původu. Být Romem v České republice roku 2013 znamená klepat se strachy za policejním kordonem, aby mi obhájci spořádaného života nezabili rodinu. To vše za mrtvolného ticha zbytku společnosti.
Libujeme si v roli národa obětí. Hus, Beneš, Dubček a další řádka nešťastníků, co to mysleli dobře, ale nedokázali čelit soukolí osudu. Celá česká historie je protkána předivem výmluv na okolnosti a cizí mocnosti, s nimiž přišlo zlo, ať už Habsburkové, nacismus či komunismus. Nyní se konečně nemáme na co vymlouvat – zlo jsme my.
Jen v Ostravě se proti Romům srotilo na tisíc lidí. Koncem června v Českých Budějovicích jich byl nejméně dvojnásobek. Kde se vzali? Čeští neonacisté by dnes nedali dohromady tisícihlavé shromáždění, i kdyby každý přišel se svým psychoterapeutem.
Nejde už tedy házet pochody nenávisti na "ně" – olysalé, podivné existence z planety Fašoun, se kterými má slušný Čech společného asi tolik, co s papuánskými lidojedy. Teď jsme to právě my, slušní Češi, kdo agresivním dětem se svastikami na penálech dodává sílu a význam. Ti hloupí přímou účastí na náckovských akcích. Všichni ostatní svou nekonečnou pasivitou, ze které začíná mrazit v zádech.
Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE
Když extremisté v německém Wunsiedelu před devíti lety oslavovali nacistu Rudolfa Hesse, postavil se jim do cesty průvod místních obyvatel v čele se starostou a situaci řešila spolková vláda. Naše politické strany, pilíře parlamentní demokracie, však mají ušlechtilejší problémy, třeba řešit, kdo je vlastně vede. Jenže politici jsou pouhým zrcadlem svého národa. Proč se v devítitisícovém Wunsiedelu našlo víc odpůrců neonacismu než v třicetkrát větší Ostravě? Proč se proti řádění lůzy nepostaví církve (s čestnou výjimkou biskupa Radkovského), odbory, akademická sféra? Není slyšet ani populární umělce a intelektuály. Pochody proti Čechům tmavé pleti se stávají normou.
Soužití s romskou komunitou v některých částech země je bezpochyby velmi komplikované. Stát není schopen ani účinně pomáhat spořádaným Romům, ani důsledně postihovat ty neslušné. Nespokojenost lidí z problematických lokalit lze chápat, ale pokud se přelije do fyzických útoků na rasovém základě, končí jakákoliv diskuse.
Pokud se záhy nechceme dočkat obětí na životech a eskalace násilí z obou stran, je nutno začít urychleně konat. Politici musí dát jasně najevo, že neúnosnou situaci začnou řešit. Města by měla využít veškerých možností k zákazům či okamžitým rozpouštěním těchto zárodečných lynčů. Justice se také musí rozhodnout, jak davové násilí postihovat. Přestože cihla hozená na člověka je přinejmenším pokus o těžké ublížení, většina agresorů končí s pokutou za výtržnictví či podmínkou. Zrovna oni, bojovníci za tvrdý postih kriminality, by přitom drakonické tresty jistě pochopili – někde se začít musí.
Hlavní roli však bude hrát postoj nás, mlčící většiny. Pokud se smíříme s nedotaženými pogromy, jednou přijdou i ty dokončené. Máme příležitost ukázat, že – bez ohledu na levici či pravici, liberály a konzervativce – existuje nějaké "my", za které jsme ochotni se postavit... a do kterého patří i Romové.
Text vyšel v Hospodářských novinách
